Jedním z mých koníčků jsou dějiny. Přesněji řečeno mě již odedávna (od střední školy ;-) ) dráždily některé nelogičnosti ve výkladu dějin a občas jsem měl snahu se tomu podívat na zoubek. Celkem mě to chytlo a tak na této stránce budu prezentovat svoje „historické poznatky“. Někdy jsou skutečně překvapivé a značně odlišné od obecně přijímaných názorů.
Před časem jsem zareagoval na článek pana Romana Jocha Sedmdesát pět let od okupace: Byl 15. březen nevyhnutelný? vlastním článkem uveřejněným na adrese „ceskapozice.cz“: http://ceskapozice.lidovky.cz/hledej.aspx?…. A když jsem se zase začal trochu věnovat svým webovým stránkám, tak jsem ho doplnil o historický přehled, jak jej vidím. A domnívám se, že je vcelku logický.
Dějepis se učíme proto, abychom se vyvarovali chyb svých předků. Ovšem je dějepis, tak, jak se učí na škole a jak se stává obecným povědomím, opravdu v pořádku? Jelikož můj zájem o dějepis ve škole nekončil nabiflováním letopočtů a jmény králů a bitev, tak jsem časem začal mít v některých oblastech pochybnosti. A při podrobnějším průzkumu jsem začal nacházet menší, či větší nesrovnalosti. A takových případů se v dějepise nachází mnoho. Ovšem, jako v každé pořádné pohádce, mezi všemi těmi případy jsou tři mystifikace, které přesahují vše ostatní. A, jako na potvoru, přestože se odehrály v minulosti a v rozpětí více než třech tisíc let, každá z nich má vlivem toho, že nejsou správně pochopeny veřejností, velký podíl na současných problémech.
Když jsem v dobách socializmu chodil do školy, oblíbil jsem si dějepis. Ale jednu část jsem vůbec neměl rád: dějiny SSSR. Zdály se mi nepřirozené, jakoby to byl nějaký dosti pitomý komiks. Ovšem v roce 1988, za největšího výbuchu „perestrojky“, jsem navštívil Moskvu. Tenkrát jsme se zúčastnili nějakých diskuzích o politice a navštívili nějaké perestrojkové filmy, které odhalovaly zlo stalinské doby. A tehdy jsem začal mít podezření, že něco není v pořádku. V té době jsem se totiž také „zapojil do pracovního procesu“ a byl jsem vystaven novému předivu společenských vztahů. Byla to pro mě novinka a tak jsem dost pečlivě vyhodnocoval chování a vztahy mezi lidmi. Právě rozpor mezi mými poznatky o společenském chování (nejen) lidí mě přivedl k podezřením.
O asi desetiletí později jsem natrefil na vynikající knihu Carla Sagana: Stíny zapomenutých předků. Již během čtení této knihy jsem si modeloval různé osoby a jejich historické role. A našel jsem osobu, která ve své „tradiční“ roli, nebo-li jak je ve společnosti běžně chápána, zásadně odporovala poznatkům předních světových vědců hledajících obecné zásady existence života. Tou osobou je Josif Vissarionovič Stalin.