Metabolizmus a co o něm většinou nevíme. Původ hlenu a jeho účinky.
Ve škole jsme se učili, že trávení začíná že trávení začíná v ústech žvýkáním a mícháním se slinami. Tady bych měl přibrzdit a alespoň připomenout, že jíst bychom OPRAVDU měli pomalu a každé sousto bychom měli důkladně žvýkat. Tím začíná proces trávení. Potom v žaludku silné žaludeční svaly hnětou to, co do žaludku přišlo a mísí to s kyselinou chlorovodíkovou. Vzniklá směs se protlačuje do tenkého střeva, kde se vstřebávají živiny do těla, potom následuje tlusté střevo, kde dochází k odvodnění potravy a zbytek se vytlačí jako stolice. Potrava vstřebaná do těla se potom případně přepracovává v játrech a využije se jako „pohonné hmoty“. Zplodinami potom je voda a kysličník uhličitý – první odchází ledvinami, druhé plícemi.
Chybí tam jedna dost podstatná věc. Totiž to, že zdaleka ne vše, co se absorbuje v tenkém střevě do těla je pro tělo použitelné. A zdaleka ne vše z této hromady se dá přepracovat v játrech, nebo se toho zbavit ledvinami. Tenké střevo není příliš selektivní a proniká jím množství látek, které tělo není schopno zpracovat, musí se jich zbavit. Těmto látkám budu říkat hlen. Jde o směs víceméně inertních látek, které jsou dostatečně malé, aby prolezly tenkým střevem a pro které nemáme enzymy pro jejich zpracování. Jsou to například látky vzniklé nadměrným tepelným zpracováním (asi především pečením), bílkoviny pro naše tělo neobvyklé konstrukce (např. z kravského mléka) a dalo by se dlouho vymýšlet, z čeho ještě se hlen může skládat.
Tělo má mechanizmus, jak se hlenu zbavit. Toto se provádí v tlustém střevu a myslím, že to je nejdůležitější jeho funkce, daleko důležitější, než vysušení stolice. Ovšem tento mechanizmus má z několika důvodů poměrně omezenou kapacitu. Je to tím, že náš metabolizmus není vyladěn pro příliš velké množství hlenu, jelikož primitivní strava, kterou se lidstvo po většinu své existence živilo, mnoho hlenotvorných látech neobsahovalo a té stravy většinou lidé zrovna nadbytek neměli. Dále je důležité, že tento mechanizmus je efektivní pouze pokud tlusté střevo není přeplněné – chemikové řeknou, že difuze probíhá pouze ve směru koncentračního spádu. Nezbytnou podmínkou je pravidelné vyprazdňování.
Těch problémů s likvidací hlenu je ale ještě více. Hlen prochází mízním systémem, který má poměrně malou výkonnost a povícero funkcí, které většinou není schopen vykonávat současně. Mízní systém je primárně určen pro distribuci živin – ta má přednost. V okamžiku, kdy už konečně přestaneme jíst, začne uklízet – tedy právě likvidovat hlen. A nakonec by si měl najít čas na „preventivní asanaci“ – kontrolu případných nežádoucích činností.
A protože alespoň my v Evropě a v této době se máme velice dobře, máme jednak jídla více, než bychom potřebovali a máme na něj dost peněz, takže hlenu v něm je více, než je zdrávo. Kromě toho sedavé zaměstnání znamená, že si „sedá“ i tlusté střevo – stává se líné, takže zácpa je běžným důsledkem. Máme hodně stravy s nadměrným množstvím hlenu a k tomu zácpu, výsledkem je, že pokud nemáme dost sebeovládání a rozumu, zdaleka ne všechen hlen se dostane z těla pryč.
Když se ten hlen nedostane ven, musí nutně zůstat někde uvnitř. Hlen zůstává v krvi a míze a usazuje se tam, kde to zrovna jde, zahušťuje se a vytváří hrudky. Poměrně málo aktuálních problémů vyvolává hlen v pojivové tkáni, tak se usazuje hlavně tam. Na první pohled to nemusí až tolik moc vadit, ten hlen se chová jako víceméně inertní materiál. Na druhý pohled to sranda není: Nejprve ten hlen také něco váží, tedy taháme s sebou nějaké to zbytečné kilo navíc. Dále zatěžujeme srdce, protože vedle vyšší zátěže v důsledku vyšší hmotnosti logicky roste hydrodynamický odpor krevního řečiště, který musí srdce překonat – laicky řečeno je to jedna z příčin zvýšení krevního tlaku. Hlen také vytváří jakousi „tkáňovou mlhu“ která překáží například lymfocytům. Kromě toho se hlen samozřejmě usazuje i v tělesných orgánech a ucpává je. Nikoliv nejméně výrazným efektem je to, že hlen v pojivové tkáni narušuje homeostázi – a tedy optimální metabolizmus tělesných buněk. Jeden takový příklad jsem popsal v pojednání o bacilech. Od toho jsou samozřejmě nemoci velmi blízko. A poznámka nakonec říká, že zahuštěný hlen již z těla jde odstranit jen velice pomalu a obtížně a tudíž případné obnovení poškozených orgánů je za běžných okolností a zvláště za nikoliv mimořádné vůle již prakticky nemožné.