Když jsem v dobách socializmu chodil do školy, oblíbil jsem si dějepis. Ale jednu část jsem vůbec neměl rád: dějiny SSSR. Zdály se mi nepřirozené, jakoby to byl nějaký dosti pitomý komiks. Ovšem v roce 1988, za největšího výbuchu „perestrojky“, jsem navštívil Moskvu. Tenkrát jsme se zúčastnili nějakých diskuzích o politice a navštívili nějaké perestrojkové filmy, které odhalovaly zlo stalinské doby. A tehdy jsem začal mít podezření, že něco není v pořádku. V té době jsem se totiž také „zapojil do pracovního procesu“ a byl jsem vystaven novému předivu společenských vztahů. Byla to pro mě novinka a tak jsem dost pečlivě vyhodnocoval chování a vztahy mezi lidmi. Právě rozpor mezi mými poznatky o společenském chování (nejen) lidí mě přivedl k podezřením.
O asi desetiletí později jsem natrefil na vynikající knihu Carla Sagana: Stíny zapomenutých předků. Již během čtení této knihy jsem si modeloval různé osoby a jejich historické role. A našel jsem osobu, která ve své „tradiční“ roli, nebo-li jak je ve společnosti běžně chápána, zásadně odporovala poznatkům předních světových vědců hledajících obecné zásady existence života. Tou osobou je Josif Vissarionovič Stalin.
Rusko v důsledku svého historického vývoje, vlivem objektivních okolností i subjektivních a často ryze svéhlavých i egoistických kroků řady osob, ocitlo na začátku 20. století uprostřed víru, proměnivšího se v následujích letech ve strašlivé a asi největší společenské kataklyzma ve známých dějinách lidstva. Toto kataklyzma vyneslo vzhůru na odiv celého světa donedávna zcela neznámé osobnosti, aby se tyto rozzářené supernovy zase v následujících okamžicích propadly do nicoty.
Ruská společnost se vydala cestou největší proměny společnosti ve známých lidských dějinách. Země byla rozvrácená válkou i mravní bídou vládnoucí po dvě staletí Rusku, po několika letech války, se kterou se společnost neztotožnila a v občanské válce všech proti všem. Společenská dělba práce se zcela rozpadla, zemí se proháněli loupežníci místní i zahraniční, byla to doba hladomoru a šílených společenských experimentů. A v této době se objevili lidé, kteří začali usilovně pracovat a nyní již Sovětský Svaz dokázali z této bídy dostat.
Ale ani tehdy nebylo vyhráno a kataklyzma zažehnáno. Nejprve vyvstal opět přízrak hladu a bylo nutno s tím něco rychle udělat a zabránit opakování nedávného scénáře. Přízrak se nakonec mění v opravdový hladomor, ale mezitím vyvstává další potíž. Smečka šelem, která dokázala ustát občanskou válku, se pustila do sebe, protože každý z nich byl přesvědčen o své neomylnosti a krve se neštítil. Nikdo z nich nebyl spokojen se svým dílem nemalé moci a někteří chtěli získat moc absolutní. A na konci tohoto souboje zůstává jeden velikán se svými pomocníky a několik křivých trpaslíků, kteří tuto řež, naneštěstí, přežili. To se ale již závratnou rychlostí blíží další smršť, kupodivu však nový vůdce ustojí i tuto zkoušku.
Jenže po válce to je prostě starý člověk a po smrti jeho blízkého spolupracovníka využívají křiváci příležitost, začínají tvrdě dotírat a po povraždění opor se jim podaří zabít vůdce i jeho spolupracovníky. Je to čistokrevný palácový převrat. Nakonec ještě na mrtvého nakydají hromadu špíny. To je konec slávy Sovětského Svazu a začátek jeho cesty do nicoty.
To, co jsem v předchozích odstavcích popsal se „výrazně odchyluje“ od toho, jak je tato doba běžně popisována. V následujících statích se pokusím vysvětlit, proč jsem zaujal takovéto stanovisko.
Michail Nikolajevič Tuchačevský se uvádí jako ukázkový příklad Stalinovy bezdůvodné zloby. Schopného velitele prý svévolně zničil zlý Stalin, protože Stalina převyšoval ve schopnostech velet armádě.
Je s podivem, že tato kniha československého autora a jednoho z členů tzv. Buhtzovy komise není nikde na Internetu vidět. Před časem existovala na ruském webu katynbooks.ru/hajek/Hajek_rus_cz.html. Dnes však ten původní web neexistuje, namísto něj existuje web http://katyn-books.ru/, kde ovšem již není český text této knihy, jen ruský. Naštěstí jsem si původní obsah zkopíroval do souboru a nedávno jsem ho nalezl.