Já po přeslici.
Praděda se vyučil valcířem trub v Dněpropetrovsku. Potom pracoval v tiskárně a postupem času se stal spolumajitelem tiskárny. Ovšem s hospodářskou krizí začátkem 20. století (v souvislosti s první ruskou revolucí 1905) se jim přestalo dařit, takže se, již se dvěma dětmi, stěhovali do Jenakijeva, kde měl dvě sestry, které mu pomohly s přežitím.
Děda se narodil 10.11.1898 v Dněpropetrovsku. Absolvoval reálné městské učiliště (něco jako naše měšťanka) a potom se vyučil mechanikem. Na učilišti byly i další obory a děda o přestávkách rád navštěvoval kováře, aby si ‚zacvičil‘ s kladivem. A práce s kladivem se stala jeho oblíbenou činností, například rád zatloukal hřebíky jednou ranou (maminka vyprávěla, že v pokročilém věku si na přicházející stáří postěžoval tím, že už prý ty hřebíky jednou ranou nezvládne).
To bylo v době občanské války a mladí kluci se do ní zapojili. Dědovi přišlo vhod cvičení s kladivem – měl jakousi kolizi s nějakým bílým důstojníkem, kterou zvládl díky síle svých paží. Potom nastaly bouře v Gorlovce, kam se vypravila skupina mladíků z Jenakijeva a děda mezi nimi. Po skončení se děda s jedním kamarádem dal k Rudé armádě a bojoval kdesi na Dněpru. Ovšem jeho bratr, mezitím také u Rudé armády, dostal tyfus, napsal o tom rodičům, rodiče napsali Solomonovi a on vyrazil za bratrem a spolu přijeli domů.
Děda potom pracoval v jenakijevské huti jako mechanik na válcovně, ovšem nová společnost začala podporovat vzdělání a vyzývala schopné, aby šli studovat. Děda absolvoval „Rabfak“ (rabočij fakultět – vlastně středoškolskou přípravku) a strojní fakultu na technice v Charkově. Vrátil se vlastně na stejné místo, ovšem potom dělal vedoucího mechanika válcovny, ještě později hlavního mechanika všech válcoven a nakonec vedoucího technického oddělení celého závodu.
Babička Anna Emanuilovna Nejmark (16.12. 1903) pocházela z Nikolajeva z rodiny učitele, ze šesti (nebo sedmi) dětí. Rodina byla sice chudá (že se prý říkalo, že u nich v kuchyni se vaří v hrncích čistá voda, aby to vypadalo, že se „vaří“), ale všech šest dcer dostalo na tu dobu docela nevídané – středoškolské vzdělání – gymnázium. Od dětství se babička chtěla stát učitelkou ruštiny, což odnesla mladší sestra Soňa (později lékařka), která se tak musela stát její první žačkou. Po maturitě se sebrala a bez peněz, v jedněch šatech, šla, proti vůli otce, na pedagogickou fakultu v Nikolajevě.
Dědovi a babičce se narodily dvě holky – 17.9. 1927 se v Nikolajeve (na návštěvě u rodičů, v Jenakijevě bylo zemětřesení) starší Fira a 28.4. 1934 mladší Lilija, když babička v létě 1933 přežila malárii. Děda, jako hlavní inženýr závodu, ovšem chtěl přejít na nějakou moderní huť. Jenakijevská huť totiž pocházela z předválečné doby a v té době přicházely nové technologie. Proto v červnu 1941 vyrazil do Ždanova – Mariupoľu na obhlídku tehdy nedávno postavené hutě. Vrátil se však v den, kdy začala válka a nic z toho nebylo.
Přišly jiné problémy. Jednoho podzimního dne tohoto nešťastného roku se přiblížila fronta natolik, že začala evakuace. Podle předem připravených plánů se na vlaky naložilo, co šlo rozebrat a zbytek se musel rozbít. Celý velký závod včetně zaměstnanců a jejich rodin se vyvážel asi 8 ešalony (vlaky). Děda odjížděl s vedením závodu posledním ešalonem tvořeným lokomotivou s jedním vagónem, když před odjezdem odpalovali nálože. To bylo v okamžiku, kdy na druhé straně do hutě vstupovali Němci. (Toto je pěkně popsáno v knize sepsané po válce jedním z provozních inženýrů Vladimírem Fjodorovičem Popovem – Сталь и шлак, babička tehdy na té knize udělala jazykovou korekturu. Kniha byla přeložena v 50. letech do češtiny snad pod názvem Lidé z ocele.)
Huť byla evakuována do Molotovské oblasti, do města Čusovoj, nedaleko Permu na Středním Uralu.
Ovšem dědu brzy odvolali do Moskvy, přímo do Kremlu a někdy pozdě v noci byl na audienci u Stalina. Když odcházel, viděl, že tam čekají další… Přímo v Kremlu dostal psací stůl a brzy poté převzal výstavbu nově budované hutě v Novotroicku na Jižním Uralu, kam se přestěhovala celá rodina, včetně pradědy. Když tam přijeli, byly tam jen nějaké dřevěné chalupy a pár zděných stavení. Lidé žili v zemljankách a nastupovala zima. Děda, jakožto vedoucí výstavby, měl k dispozici jedno ze zděných stavení a celá rodina tak měla na místní podmínky nevýslovný komfort. Ruská zima znamenala, že se stroje usazovaly na ledové sokly: stačilo vyrobit dřevěný rám, utěsnit hlínou, nalít vodu a nechat přes noc zmrznout. Na druhý den se na takový sokl postavil stroj, připojil se k elektrice a mohlo se vyrábět. Mezitím zedníci stavěli haly a když na jaře začalo tát, byly již připravené řádné betonové sokly v dokončených krytých halách, stačilo stroje jen přemístit.
Huť vyráběla kolejnice a pancíře. Problémem se ukázalo složení železné rudy obsahující vanad. Taková ocel je velmi pevná a pružná, používá se na výrobu nástrojů. Jenomže vývalky bývají všelijak pokřivené a musí se rovnat. To v případě této velmi pružné oceli byl problém, válka a pro podezření ze sabotáže nebylo nutno jít daleko. No, podařilo se.
Ovšem německé válečné štěstí skončilo a rodina se měla koncem roku 1944 vrátit na Donbas. Praděda se chtěl rozloučit s řekou a tak se šel vykoupal do Uralu. Dostal malárii a ještě u břehů Uralu zemřel. Rodina tak do Jenakijeva cestovala později, když pradědu na březích Uralu pohřbila. Hlavním úkolem po návratu byla obnova jenakijevské huti. Němci ji nezprovoznili, tento úkol dostal až děda po svém návratu. A povedlo se mu tu huť spustit jako první na Donbasu. Za to dostal Řád Rudého praporu.
Po Stalinově smrti začaly v SSSR problémy s organizací hospodářství a to vyústilo do hospodářských reforem – vzniklo cosi, co můžeme nazývat ‚místní vlády‘. Děda se takto stal v Doněcku ‚ministrem hutí‘ a rodina se stěhovala do Doněcku, kde poblíž křižovatky ulic Artjoma a Vatutina, nedaleko obchodního domu Bílá labuť a stadiónu Šachťoru Doněck dostala dvoupokojový byt. Babička učila na pedagogickém učilišti. Když se však pedagogické učiliště později přesunulo do Artjomovska (což místní nelibě nesli, neboť studenti místních hutnických škol přišli o nevěsty), babička zůstala v Doněcku a učila na střední škole. Pro cukrovku šla předčasně do důchodu. Děda zemřel na potíže s krvácivostí v roce 1972, babička v roce 1978, pohřbeni jsou v Doněcku na Mušketýrském hřbitově. Ve stejné době zemřela i teta Fira na nádorové metastázy.
Teta Fira se provdala za ekonoma Ilju Borisoviče Podolného a žili v Doněcku. Narodili se jim kluci – starší Genadij a mladší Anatolij. Po smrti Firy se Ilja Podoľnyj znovu oženil a jeho druhá žena Ina se stala druhou, a dobrou, mámou obou dospívajících kluků. Geňa se oženil s Larisou a udělal kariéru jako vysoký bankovní úředník. Dnes bydlí v Petrohradě, děti nemá. Mladší Anatolij pracoval jako dopravní dispečer, oženil se a v době bídy v devadesátých letech, již po smrti otce, s macechou, ženou a dětmi odešli z Ukrajiny do Německa, kde po letech získali občanství. Bydlí v Postupimi. Jeho žena Jelena má z prvního manželství dceru a spolu mají syna Ilju.