Já po meči.
Zatím nejstarší zmínky mám o Františkovi Václavíkovi z Příchovic a jeho manželce Anně Jaré z Českého Šumburku. Pracoval ve Svárově, dokonce jsem kdesi nalezl informaci, že byl jedním z organizátorů slavné stávky. V této souvislosti byl vyšetřován, jak dokládají záznamy uložené v regionálním muzeu ve Vysokém nad Jizerou. František psal své jméno a příjmení německy – asi Franc Watzlawitsch – bydlel v německé oblasti, české školy zde nebyly a tlak na poněmčení byl velký. Prostě, pokud člověk chtěl trochu slušně žít, musel se hlásit k němectví, či spíše k rakušáctví, jinak byly všechny dveře spolehlivě zavřeny.
V naší linii následuje Františkův syn Jindřich. Za ženu si vzal Emílii Cejnarovou a také se psal německy. Pracoval nejprve jako dělník v tanvaldských textilkách, později pracoval jako mistr na dílně, kde se látky před expedicí praly. Za války narukoval a mašíroval na italskou frontu. Boje na Piávě se mu staly osudné, již se domů nevrátil. Ovšem jeho žena Emílie i tak zůstala obdivovatelkou France Josefa a podle vyprávění své snachy se snažila pojmenovat některého z vnuků Franc Josef, ale o tom později. V mých vzpomínkách na babiččina vyprávění zůstala představa, že Emílie byla Němka.
Jeden z bratrů Jindřicha, Václav, se nechal najmout na parník jedoucí do Jižní Ameriky jako topič, cestou se seznámil s jakousi slečnou, oženil se s ní a spolu potom založili podnik v Brazílii, ve státě Rio Grande do Sul – chovali ve velkém dobytek v Nové Petropolis. (Na Internetu jsem našel článek, že na téma Brazilců s českými kořeny byla vysílána televizní reportáž a byl tam jmenován Václav – Wenzel Watzlawick. Při dalším průzkumu jsem na Internetu našel Luciana Farinhu Watzlawicka, zřejmě univerzitního učitele v Rio Grande do Sul.
Jindřich a Emílie měli tři děti: nejstaršího Otu, prostřední Martu a nejmladšího Alfréda. Čas a události je nakonec rozehnaly do různých koutů světa.
Prvorozeným synem Jindřicha a Emílie byl Ota, můj dědeček. Chodil do německé školy v Tanvaldě, kde absolvoval tři měšťanky. Z doby První světové války si pamatuji vyprávění babičky o tom, že děda, tenkrát nejstarší syn, byl pověřen přivést obilí z jižní Moravy. Dostal pytel, nějaké peníze a cestoval na nárazníku na nějakém nákladním vagónu. Byla to poněkud tvrdá cesta a skončila zápalem mozkových blan – který měl nějaké následky v pozdějším věku. Po škole se děda šel učit zámečníkem. V rámci závěrečné zkoušky sestrojil krásný model parního stroje, pravděpodobně funkční, ovšem nikdy jsem ho v provozu neviděl, stroj však má můj otec dosud. Dědu totiž okouzlila železnice. Kromě toho ho okouzlila Anna Chaloupková. A tak spolu chodili na rande – podle vyprávění babičky vždy někam poblíž kolejí.
Ota Václavík byl brzy po válce povolán do právě zformované Československé armády. Když se to tak vezme kolem a kolem, dělal vlastně dupače: sloužil u železničního vojska a pěchoval železniční svršek. Dělalo se to tak, že na nasypaný štěrk napochodovala celá jednotka a vojáci dostali rozkaz „Na místě pochodem vchod!“ a dupali a dupali. Babička vyprávěla, že na dědu byl tenkrát strašný pohled – byl podvyživený, měl nějakou starou, prostřílenou a zkrvavenou uniformu a tak ho musela přikrmovat.
Babička Anna Chaloupková – Beranová byla z Prahy a byla nemanželskou dcerou. Prostě, věci se daly do pohybu dříve, než s tím vyslovila církev svatá souhlas, ovšem ženich, přivydělávaje si prodejem na slavnostech nastydl, onemocněl a zemřel dříve, než byla svadba. Prababička si nakonec vzala bratra původního ženicha, řezníka Berana. Ovšem místní farář nemanželský původ hodně zdůrazňoval a znepříjemňoval, takže mnoho lásky k církvi svaté se v naší rodině nenajde. Když babička dospěla, šla, jak bylo tenkrát zvykem, do služby, ke vzdálenějším příbuzným do tanvaldské pekárny u Müllerů.
Někdy po roce 1920 se vzali. Mladí manželé potom sehnali v Tanvaldě, části zvané Popelnice, v č.p. 401 (na levém břehu řeky Kamenice ve směru na Velké Hamry) pronájem v malém domku. Ještě v Popelnicích se narodil starší syn Ota. Děda sehnal místo na dráze, ovšem v době krize zůstal nezaměstnaný. V té době rodina dostávala výpomoc, snad 5 Kč týdně, takže rozpočet, podle svého vyprávění babička doplňovala z peněz, které si našetřila jako svobodná. Děda v té době dělal v Tanvaldě hrobníka a postavil (v roce 1931, asi s bratrem Alfrédem) dům v Horské ulici, který vlastně financovala sestra Marta. Ještě před nastěhováním se narodil druhorozený syn Emil, můj otec. Do domu se potom nastěhovali: v přízemí Alfréd se ženou, v místnosti „u kluků“, jak jí říkali moji prarodiče, prababička Emílie, a v poschodí děda s babičkou s oběma kluky.
A ještě k jménům obou dětí. Emílie byla, jak jsem již uvedl, vysazená na France Josefa a chtěla stejně pojmenovat některého ze svých vnuků. Ale Ota a jeho žena Anna s Francem Josefem nechtěli mít nic společného a tak byl prvorozený syn narozený 14.10.1926 pojmenován takticky po otci Ota a druhorozený syn narozený 3.5.1931 po … tchýni – Emil. Ještě k tomu datu strýcova narození: On se vlastně narodil již 13.10 někdy večer. Ale protože se farářovi nějak nechtělo to zapsat ten den, dohodl se s babičkou na 14.10. No, datum to bylo o dost lepší, žádné nešťastné číslo, ale výročí stávky vedoucí k vyhlášení Československa.
I v této době byly perspektivy závislé na národnosti. A u Václavíků o tom, kdo ke komu patřil, rozhodli životní partneři. Nejstarší Ota si vzal za ženu pražandu Annu, proto zůstal Čechoslovákem. Prostřední Marta, o níž jsem neslyšel dobré slovo, se provdala za Němce a sama tak zapadla do německého prostředí. Její manžel měl slušné postavení, byl mistrem ve Vardnsdorfu. Nejmladší Alfréd si také vzal Němku a také se stal Němcem – koneckonců, jako tankista se dostal až ke Stalingradu, měl však štěstí, že se mu odtud podařilo uniknout. To, že se přihlásil k Němcům mu otevřelo kariéru a dosáhl dosti vysokého postavení v místních textilkách – byl (snad) ředitelem obchodního oddělení. Ovšem cenou byl Henlein a jeho DNSAP a oba bratři se někdy v roce 1937 velmi tvrdě pohádali a přestali spolu mluvit …
V Tanvaldě byla německá většina, navíc Němci byli ti movitější. A tak již klukovské bitvy měly tomu přiměřený národnostní a sociální charakter. Čechoslováci se většinou opevnili na kopci za nemocnicí a zespoda je dobývali kluci němečtí. Našinci byli ozbrojeni klacky, Němci měli repliky zbraní – šavlí a pušek. Jako munice se běžně používaly kameny, kupodivu prý nikdy, podle strýcova vyprávění, nedošlo k vážnějšímu zranění.
Ota mladší byl před válkou přijat na gymnázium v Liberci. A tak cesta do školy představovala cestu na zastávku v Tanvaldě, odtud vlakem do Jablonce, tam přestup a dalším do Liberce. Takto chodil do primy a část sekundy, někdy, asi těsně před Mnichovem se kvůli tomu rodina přestěhovala do Liberce, do drážního domku poblíž nádraží.
Na podzim 1938 byl děda mobilizován. Doma zůstala babička s dvěma kluky – dvanáctiletým Otou a sedmiletým Emilem. Po Mnichově začal v pohraničí pogrom na Čechy a tak babička vzala kluky a utíkali po svých z Liberce do Smržovky a Tanvaldu. Odtud odjeli na nějakém povoze do vnitrozemí. Potom dlouhou dobu se rodina postupně přesouvala mezi bližším i vzdálenějším příbuzenstvem, nějakou dobu byla až v Chrudimi. Majetek rodiny, včetně veškerého nábytku, byl ještě s majetkem dalších lidí v nějakém vagónu, který porůznu putoval po republice. Když se dědovi podařilo trochu ustát situaci, začal se po něm shánět. Nakonec se našel v Rakovníku a po nějakých manévrech se jej podařilo dopravit do Turnova, kde rodina sehnala podnájem. Ovšem manželka pana domácího, Julie, když zjistila, že děda poslouchá zahraniční rozhlas – znělka britského vysílání prý byla velmi výrazná – vyhrožovala, že jej udá. Později se Václavíci přestěhovali kousek vedle, k železničáři Košařovi, poblíž zámku Hrubý Rohozec, kde kromě absence výhrůžek měli více místa – jeden pokojík a malou kuchyňku. Kluci chodili do školy v Turnově poblíž kasáren, cesta vedla přes Dolánky, přes lávku a lesem do kopce.
Děda pracoval na železnici, již jako strojvůdce na páře. Ale protože se vyžadovalo jako povinné vzdělání čtyři třídy měšťanky a on měl jen tři, musel se učit a dělat nějaké zkoušky. Za války, společně s dalšími československými železničáři, pomáhal partyzánům, nějakou dobu snad schovávali nějakého z nich, snad ze skupiny Pěsť. A předávali jim informace o grafikonu, tedy o tom, kdy, který vlak kam pojede.
Služba to byla někdy trochu divoká. Jednou se vlak, který děda vedl, stal cílem útoku nočního stíhače. Bylo to večer na vánoce, 24.12., kterého roku, nevím, na trati z Turnova asi do Nové Paky. Naštěstí ve vlaku bylo jen pár lidí, kteří spali opřeni o okna, děda, jako strojvůdce byl zrovna na jedné straně lokomotivy a topič na druhé straně: letadlo rychle proletělo nad vlakem a zasypalo jej palbou z rychlopalného kanónu – prakticky v ose vlaku a rozpáralo jej. Děda Ota zatáhl za rychlobrzdu a s topičem okamžitě vyskočili z lokomotivy, nikdo, ani z cestujících, nebyl zraněn, lokomotiva však byla zničena.
Další nemilou událostí byl náhle změněný příkaz posílající jeho nákladní vlak z Turnova do Všetat před vojenský ešalon. Tenkrát asi Němci něco tušili – první měl jet vojenský ešalon, ale na poslední chvíli Němci rozhodli ještě před něj poslat nákladní vlak. Trať u Kropáčovy Vrutice byla podminovaná, partyzáni se schovali v lese a čekali, jak to dopadne. Československý personál dráhy o podminování běžně věděl, ovšem tentokrát to Ota Václavík pouze tušil, neměl tam jet. Nesměl však vzbudit podezření, a tak normálně vyrazil. Překvapeni ale byli partyzáni, kteří vidíce obyčejný nákladní vlak, vyběhli z lesa a snažili se upozornit strojvůdce. Lokomotiva najela na minu, ta vybuchla a vytrhla metr kolejí. Lokomotiva nadskočila a dopadla zpět na koleje a i několik dalších vagónů přes díru přejelo bez vykolejení. Ota Václavík narazil obličejem do skla okénka a asi do nějakého zařízení lokomotivy – měl celý obličej posetý střepy a proraženou lebku uprostřed čela, kde mu pak zbyl na místě trepanované lebky důlek. Ale byl ještě natolik při smyslech, že obešel vlak a zjistil, že je poškozena a vytéká jedna z připřažených cisteren. Byl v ní líh. A tak ještě vzal svoji bandasku, vylil z ní kafe a naplnil ji po okraj … inu dezinfekci právě potřeboval.
Strýc Ota před válkou studoval na gymnáziu v Liberci, kde chodil do primy a sekundy. Po Mnichově rodina musela utéci do Turnova. Tam vzal otec syna do gymnázia a prosil ředitele, aby jeho syna přijal. Turnovský ředitel gymnázia měl odpovědět: „Pane Václavík, já musím nejdříve uplatnit děti inteligence“. A tak Ota mladší získal jeden nezapomenutelný zážitek a nastoupil do měšťanky.
V Baťových obchodech ovšem ležely letáky lákající mládež k Baťovým závodům a Ota se dal po skončení měšťanky zlákat s tím, že po škole bude dělat nákupčího gumy na plantážích Jižní Ameriky. Přijetí na Baťovu školu práce ovšem nebylo tak jednoduché a bylo nutné využít pořekadla, že když není protekce, je nutné najít známost. Manžel jakési tety patřil k nejstarším Baťovým dělníkům a i když v té době pracoval již jen jako vrátný v Baťově nemocnici, byl v dobrých vztazích s Janem Antonínem Baťou. Jeho prostřednictvím se podařilo zlomit prokletí doby protektorátu a Ota Václavík byl nakonec přijat.
Baťova škola práce se skládala z dvouleté obuvnické průmyslovky, dvouleté chemické průmyslovky a vyšší vzdělání poskytovala navazující obchodní akademie ukončená maturitou.
Ota Václavík nastoupil jako Baťův mladý muž a v letech 1941–1945 chodil na chemickou průmyslovku ve Zlíně. S těmi dvěma lety to bylo tak, že se absolvovala večerně jako čtyřletá. Přes den pracoval v Baťových továrnách, večer od půl šesté do devíti chodil do školy a byl ubytován na internátě. Kromě toho zde byla celá plejáda další organizované činnosti, takže se učil hrát na housle, hrál v symfonickém orchestru a džezovém orchestru, vedle toho hrál kopanou, hokej a házenou, po škole se měl učit a dělat úkoly, v neděli se pořádaly výlety. Prostě jeho vlastními slovy, tato „mládež nebyla ani chvíli ponechána bez nějaké činnosti, díky tomu neměli čas na lumpárny a vyrostli z nich řádní lidé“.
O učně bylo u Bati dobře postaráno i jinak. Měli slušivé tmavě modré uniformy podobné uniformám pilotů. Na nich měli zlaté prýmky, podle toho v jakém byli ročníku. V prvním ročníku měli na rukávě jeden prýmek, ve druhém dva, ve třetím tři a ve čtvrtém čtyři. Součástí uniformy byla i placatá, jakoby důstojnická čepice.
Učni takto představovali dost velkou pracovní sílu, byli ovšem placeni podstatně méně, než řádní dělníci – dostávali třetinový plat. Postupně střídali různé provozy, v nichž vládli různí mistři. Někde se pracovalo dobře, například v dílně oprav gumové obuvi, jinde byla situace méně příjemná. Nejhorší poměry byly v dílně, kde se dělaly holínky. Jednou z prací, které zde Ota vykonával, bylo svařování jednotlivých plátů gumy na podrážce. Dělalo se to těžkou rozpálenou žehličkou, jejíž rukojeti byly také rozpálené. Třetí den měl obě celé dlaně zality jedním hnisavým puchýřem, mistr ovšem trval na další práci. Na radu některého z dělníků o přestávce čtvrtého dne utekl na ošetřovnu. Když doktor viděl jeho ruce, okamžitě volal na dílnu a mistrovi vynadal, Ota si pak poležel několik dní v nemocnici. Po propuštění se již na tuto dílnu nevrátil. Baťovský tlak na lidi, především tyto mladé, byl veliký a zřejmě se dost rozcházel s představami studentů. Proto důsledkem bylo to, že se prakticky všichni stali po válce komunisty.
Koncem války začaly nad Zlínem přelétávat americké bombardovací svazy. Létaly naprosto pravidelně, hodinky se prý podle nich daly seřizovat. Poplach se vyhlašoval přesně v 10:50 … Veškeré osazenstvo se vždy sebralo a utíkalo do kopců nad Zlínem skrýt se do lesů. Bylo to vítané zpestření jednotvárné práce, pod kameny již byly připravené karty a asi i jiné zdroje zábavy. Jednoho dne letěly bombardéry níže, než obvykle a svůj náklad vyložily přímo na zlínské továrny. Jedna bomba měla zasáhnout některý z pavilónů internátu, jeho dívčí část, nikdo tam však nebyl.
Bombardování zastavilo výrobu a tak učně poslali pod velením vojáků Wehrmachtu budovat protitankové příkopy. Ota se dostal do Hněvotína na Olomoucku, kde spali v nějaké stodole. Po nějakém čase se všichni rozutekli domů.
Strýc Ota se po útěku z Hněvotína na Olomoucku skrýval doma. Ale někdy koncem dubna s dalšími kamarády u silnice od Železného Brodu na kopci Oběšenec* udělali z hlíny jakýsi kryt, do něj umístili nějaké klacky a začali zastavovat auta, vyhrožujíce, že v krytu mají kulomet. V autech hledali zbraně. Dohromady zastavili tři auta, žádné zbraně však nenašli, jen kameru na osmimilimetrový film a několik svitků filmů a všechno to Ota zabavil a natáčel následující události. Škoda, že se filmy nezachovaly! Strýc Ota totiž ve Zlíně prostřednictvím jednoho z kamarádů, Holomka, stačil přičuchnout k filmaření, když vypomáhal pracovníkům zdejších ateliérů.
Ještě koncem dubna Turnovští si železničáři vyžádali od místní šlechty místnost pro potřeby odboje. Na zámku Hrubý Rohozec od nich dostali jednu hospodářskou budovu. To tam došel a dojednal děda se svým starším synem Otou a nějakými dalšími dvěma kluky. Při té příležitosti kdosi z domácích, hovořící jen špatně česky, aniž musel, řekl dědovi, že má na protějším svahu ukryté zbraně. A děda řekl, ať mu ukáží, kde. Vzali krumpáč a lopatu a s oním zámeckým pánem vyrazili. Bylo někde v lesíku mezi Jizerou a dnešní ulicí alej Legií, kde jim označil umístění úkrytu, v němž opravdu nalezli dvě pistole a nějaké náboje. To byly první zbraně turnovských železničářů.
Přes Turnov pravidelně, několikrát týdně, projížděl vlak na lince Berlín – Vídeň, pravděpodobně přes Liberec, Pardubice a Českou Třebovou. Tímto vlakem cestoval především personál štábů a zdravotníci. Ve Vídni bylo koncem války štáb skupiny armád východ, velící vojskům umístěným v Rakousku a Maďarsku. V Turnově tento vlak asi na hodinu zastavil u nástupiště a vypřáhl lokomotivu, která v depu doplňovala uhlí a vodu. Na začátku a na konci vlaku byly plošinové vagóny a na každém z nich dvě betonové skruže a uvnitř každé z nich trůnilo protiletadlové čtyřče Flakvierling 38 ráže 20 mm. Kohosi z československého personálu napadlo, že by se toho vlaku mohli zmocnit. Hlavním organizátorem byl zřejmě místní výpravčí (neznámého jména), kolem něhož vznikla skupina, která co nejpečlivěji rozebírala možnosti, jak to provést. Děda patřil k hlavním organizátorům přepadu, o přípravě věděla i babička.
Vedle oněch dvou pistolí se mohli ozbrojit jen rozžhavenými pohrabáči, které topiči používali na rozbíjení strusky v topeništi lokomotiv. Akci železničáři pečlivě plánovali a bylo pro ní vybráno asi 25 železničářů.
Za účelem přepadu železničáři sestavili z neprovozovaných vagónů a lokomotivy vlak. Tento vlak měl zastavit na sousední koleji a z něho měl přepadový oddíl přeskákat na německý vlak, zmocnit se jej a odzbrojit Němce. Celou záležitost několikrát vyzkoušeli a přesně vyladili, kde musí vlak zastavit a kde kdo musí stát, aby vše proběhlo hladce a dosáhli momentu překvapení. Děda byl strojvůdcem vlaku vezoucího přepadový oddíl.
Blížil se konec války a čs. železničáři v Železném Brodě 3. května 1945 zastavili německý vlak. A tak se v Turnově rozhodli následující den několikrát nanečisto provedenou operaci provést na ostro. Odpoledne 4. (nebo možná 5.) května přijel od Liberce na první nástupiště vlak, zastavil a odpojil lokomotivu, jenž odjela do depa. Zde to bylo zorganizováno tak, aby se, pro případ nouze, trochu zdržela.
Němci se mezitím, jako obvykle, vyhrnuli na nádraží a do jeho okolí, kde se protahovali a vyrazili na pivo a něco k snědku. Byli v klidu, zde se až dosud nic nestalo. Byli zde vojáci obsluhující protiletadlová děla, ti svoje samopaly nechali viset ve vlaku. Potom to byli důstojníci štábů vyzbrojení pistolemi, ti ovšem pistole z velké části také odložili a na nástupišti byli beze zbraní. Ostatní byli civilisté, především zdravotní sestry. Na sousední koleji zastavil, jako už několikrát a na centimetr přesně, nějaký vlak, vedený strojvůdcem Otou Václavíkem … a náhle z něj vyskákali rozžhavenými pohrabáči ozbrojení lidé. Strýc Ota, který uměl německy nejlépe, na Němce řval: „Nicht schiessen, Krieg ist zu Ende!“ (nestřílejte, válka je u konce!). Němci byli zaskočeni, a konec konců asi již i dost demoralizováni a tak se je rychle podařilo zajmout a obsadit vlak. Měli mezi nimi být tři generálové. Turnovští tak získali slušnější výzbroj. Generály a vyšší důstojníky umístili do již dříve „zabavené“ hospodářské budovy zámku a ostatní odvedli do místní cihelny za nádražím, nikdo z nich nebyl zastřelen. Generály na rohozeckém zámku hlídal jednu noc děda se zabaveným samopalem. Jedinou nepříjemností zajatců tak bylo to, že na ně potom místní zapomněli a v cihelně zůstali několik dní bez jídla, než je převzala armáda.
Ota Václavík mladší si ještě před odvedením zajatců vybral jednoho z německých vojáků obsluhujících kanóny a pod pohrůžkou zastřelení si nechal vysvětlit obsluhu protiletadlového děla. Výklad hned překládal, železničáři to začali na místě zkoušet a v Turnově na nádraží vypálili několik salv.
Potom odpojili oba plošinové vagóny, připřáhli je za lokomotivu a vyrazili za Turnov do prostoru zámku Hrubý Rohozec, kde pod strmým břehem byla řeka Jizera a za ní, ve vzdálenosti asi půl kilometru, kasárna. Tam zastavili a řádně kasárna zasypali palbou z protiletadlových děl. Němci jim měli odpovídat z kulometu. Ale nikomu se nic nestalo a spokojeně se vrátili na nádraží.
Ovšem každý vlak má jízdní řád, a tak, když vlak nedorazil do další stanice, začali Němci zjišťovat, co se stalo. A z hodkovického letiště vyslali letadlo typu Fieseler Fi 156 Storch (od roku 1943 vyráběný v Chocni a po válce známý jako K-65 Čáp) zjistit, kde vlak zůstal. Na nádraží zmerčili letadlo, kdosi z železničářů si vzal palbu na povel, chlapi naskákali k dělům a naládovali zásobníky. Když se pomalý hornoplošník přiblížil, zahájili palbu ze všech čtyř čtyřčat … a letoun se přímo rozpadl ve vzduchu. Po úspěšné střelbě naplnili zásobníky znovu a teprve potom začali oslavovat – to měli štěstí. Protože pilot asi stačil oznámit, že na něj střílejí a Němci poslali další letadlo, tentokrát Focke-Wulf 190 a to již byla stíhačka vyzbrojená děly. Z Hodkovic se tak za pár minut přiblížil další letoun, přeletěl nad nádražím, udělal kolo a při druhém přeletu zaútočil. Chlapi u děl palbu opětovali. Němec nikoho nezasáhl a odletěl. Později se železničáři od lidí z Hodkovic dověděli, že stíhačka při přistání havarovala, vysunutý podvozek letadlo neudržel – asi se trefili …
Během těchto událostí se na nádraží dostavila trojice mužů v nablýskaných uniformách důstojníků Československé armády. Měl to být jakýsi plukovník, major a kapitán. Ihned se snažili převzít organizaci, začali železničáře dělit na vojáky a nevojáky, následkem čehož z nádraží odešel nevoják strýc Ota. Kromě toho se snažili brzdit nadšení železničářů – byli to poserové. A tak je železničáři poslali někam …
Odzbrojením vlaku získali lidé na Turnovsku zbraně. V té době Němci ustupovali před Rudou armádou, snažili se uniknout z jejího dosahu a dostat se do amerického zajetí. Od Liberce šly vojenské kolony a postupovaly přes Ohrazenice ve směru na Mnichovo Hradiště a na západ. Od začátku května postupně místní začali za zatáčkou v Ohrazenicích budovat okopy. Nyní ozbrojeni nějakým kulometem a pár puškami a samopaly před nějakou kolonou silnici uzavřeli. Kolem těchto okopů se v té době motal nejmladší z Václavíků, čtrnáctiletý Emil.
Němci se vcelku ochotně vzdali a začali předávat zbraně. Ovšem v té době nad Turnovem přelétal americký hloubkař, měl to být černoch, prý bylo krásně vidět, jak se v kokpitu šklebí, a začal pálit do Němců na silnici. Ti se ovšem naštvali, zapomněli na odevzdávání zbraní a zahájili palbu – bylo tam pak poměrně rušno.
To ovšem babička začala shánět dítka a vcelku rozumně vytušila, že by mohla být u Ohrazenic. A právě v době útoku amerického letadla se ocitla na liberecké silnici. Palba z letadla šla jen kousek vedle ní, tak rychle skočila k nejbližšímu domu, kde se ji podařilo skrýt před rozjíždějící se šarvátkou. Z dítek však u Ohrazenic byl jen mladší Emil, starší Ota byl v té době ještě poblíž nádraží …
Tato kolona se tedy nakonec prostřílela. Ve skutečnosti nedošla daleko, u Mnichova Hradiště byla zadržena. Ovšem v Ohrazenicích zbraní přibylo, morálka Němců za moc nestála a hloubkaři nad Turnovem nebyli tak často, takže řada kolon se vzdala. Nikoho zřejmě nezastřelili, jen je zajali a zavedli k zajatým cestujícím z vlaku v jámě turnovské cihelny. Kolem jámy místní drželi ozbrojené hlídky. Jak už jsem uvedl, Němci byli jen několik dní bez jídla. Později si je převzala Československá armáda.
Václavíci se po válce vrátili do Liberce, kde se nastěhovali do stejného domku, odkud před válkou utekli. Strýc Ota, s dalším mladíkem Tomečkem, v Liberci založili místní organizaci Československého svazu mládeže. Pro potřeby organizace se souhlasem sovětských vojáků zabavili služebnu gestapa a od Sovětské armády navíc dostali darem dvě zcela nové motorky DKW. Jezdili pak na nich po širém okolí, organizovali mládežníky a vedli politické diskuze.
Kromě toho zorganizovali i nějaké brigády v ústeckých dolech. Jednou zorganizovali nějaký autobus, který potom dojížděli s nějakým kamarádem na motorce. A kamarád Otu poprosil, aby mu motorku na chvíli půjčil. Dopadlo to bledě, skončili v příkopu, ale kromě odřených zadků se jim nic nestalo a i motorka zůstala provozuschopná.
Ještě někdy na jaře roku 1945 na Otův návrh místní mládežníci sebrali nějaký autobus, do jeho střechy umístili kulomet, posbírali pár samopalů a pušek a vyrazili do německé Žitavy, kde na náměstí vztyčili Československou vlajku. Chtěli toto staré české území připojit k Československu a „zkrátit hranice“ mezi Šluknovským a Frýdlantským výběžkem.
Ovšem kdosi jim doporučil, aby toho nechali a vrátili se. Škoda, možná, že kdyby pár dní vydrželi, mohlo být Československo o kousek větší.
Jako aktivní mládežník objížděl Ota mladší na motorce celý kraj a zakládal místní organizace svazu mládeže. Od Tanvaldských vrstevníků, především Jirky Reslera, kteří měli prolezlé lesy nad Tanvaldem, se dověděl o továrně na větroně a velkém středisku leteckého výcviku v Grunau – Jelení Hoře. Tak tam v doprovodu nějakých pilotů vyjeli a našli hromadu větroňů, kluzáků, několik motorových letadel a spoustu dalšího materiálu, včetně náhradních dílů, to vše pod dozorem jakéhosi polského partyzána, který je po areálu klidně provedl a všechno jim ukázal. Byly tam i tehdy nejmodernější větroně Schneider Grunau Baby (které byly licenčně vyráběny v řadě zemí).
Oznámil to do Prahy na ústřední výbor ČSM, kde nelenili a obrátili se na tehdejšího vojenského velitele okupační správy maršála Koněva s tím, že Německo ukradlo Československu vybavení aeroklubů. Maršál byl vstřícný, i sepsal ze své moci darovací listinu, kterou daroval vybavení letiště a přilehlých objektů československé mládeži. Přilehlými objekty byla míněna továrna na větroně.
V Praze potom zorganizovali velkou akci, kterou na místě řídil strýc Ota. V Tanvaldu se k místnímu kinu sjely náklaďáky z celé republiky a odtud vyrazila celá kolona. Vzhledem ke kopcům nad Tanvaldem bylo nutné sehnat auta na „pravý benzín“, protože většina místních aut jezdila na dřevoplyn a do kopců by nevyjela. Většinou se jednalo o americké náklaďáky Studebaker vypůjčené od vojáků. Všichni účastníci byli ozbrojeni posbíranými samopaly a vybaveni hromadou munice. Za Horním Polubným začínala oblast, kde nebylo bezpečno a kolona byla občas z lesa zasypána střelbou. Z náklaďáků palbu opětovali – víceméně naslepo, jen odkud ji slyšeli vycházet. Ani jedna strana ovšem neměla zájem na nějaké šarvátce, bylo to z obou stran jen takové „honění si trika“.
A s partou kluků vyrazili za hranice také oba mladí Václavíci.
Polákům ovšem mezitím došlo, že tam je obstojný majetek a začali dělat drahoty. Nemilé návštěvníky zatkli. Ukázat Polákům maršálovu darovací listinu nechtěli, obávali se, že o ni přijdou. Nezbylo, než vymyslet nějaký náhradní plán. Postupně tedy se začali jeden za druhým dožadovat zajít si na záchod a ten čůrající vždycky dostal onu cennou listinu. Prvních několik, podle předpokladů, Poláci na záchod doprovázeli, potom je to však přestalo bavit a dalšímu jen ukázali cestu a nechali jít samotného. Okamžitě vyrazil na sovětské velitelství, kde vytáhl darovací listinu. Místní velící důstojník se ihned sebral, jako velká voda dorazil k Polákům a se slovy „Vy ně znájetě, kto éto maršal Kóněv?“ dal jejich veliteli pár facek. A tak Poláci chtě-nechtě zatčené pustili a museli souhlasit s odvozem. Ale dali na něj jen tři dny a snažili se vše maximálně brzdit.
Piloti naskákali do motorových letadel a odletěli s nimi do Československa. Větroně byly složené v dřevěných otevřených bednách – vedle trupu ležely obě poloviny křídla a výškové kormidlo. Na jeden náklaďák se vešly tři tyto bedny a takto je převáželi v konvojích do Desné, kde je v nějaké hale skládali. Poslední den je však skládali již jen kousek za hranicemi v lese, aby jich stihli odvézt co nejvíce. Mladší Emil Václavík zpáteční cesty absolvoval v kabině větroně, odkud samopalem „kropil“ les, když se odtud ozvala střelba.
Pod vedením Oty Václavíka tak vedle vybavení letiště dovezli asi 90 větroňů ještě z továrny a dali základ poválečnému rozvoji aeroklubů – zpočátku pod hlavičkou ČSM.
Protože dědův bratr i sestra museli po válce s ohledem na kolaboraci odejít z Československa, nárokoval si děda dům v Tanvaldě, který nakonec také získal. Děda po válce dělal strojvůdce na lokomotivě, ovšem měl zdravotní problémy a nakonec šel do předčasného důchodu. Choval slepice a včely a chodil na kus řeči za starými kamarády, především panem Dohnalem, bydlícím pod nemocnicí. Babička pracovala v tanvaldské továrně Elektro-Praga jako dělnice. Když táta postavil na Dobříši dům, přestěhovali se sem. Děda zde nežil dlouho, zemřel na rakovinu močového měchýře v roce 1976. Babička zde žila do roku 1987 a viděla ještě pravnuka, našeho staršího syna Jirku. Oba jsou pohřbeni na dobříšském hřbitově.
Podle babiččina vyprávění měl děda představu, že jeho starší syn bude výpravčím a mladší strojvůdcem. Ale dopadlo to jinak.
Strýc Ota po válce šel studovat na Filosofickou fakultu. Školu tehdy nedokončil, našel si nevěstu, Věru, s níž měl dvě dcery, Alenku a Ivanku. Pracoval potom jako redaktor v Rudém Právu. Sjezdil velký kus světa, ovšem v roce 1968 se v redakci přimotal k tehdejšímu „akčnímu výboru“, který se zabýval dost špinavou záležitostí (jak jsem zjistil i při jiných příležitostech, to „pražské jaro“ žádná sláva nebyla, byla to snaha vyprovokovat válku, jaká se nyní povedla na Ukrajině). Tehdejší mocní ovšem byli velmi velkorysí – nikdo nešel sedět, jen hlavní viníci skončili jako topiči. Mezi dalšími účastníky dopadl dobře, mohl dále pracovat jako redaktor v Lidové demokracii. Po roce 1989 pracoval pro starého známého – Haranta, byl ředitelem společnosti Repromédia, která , m.j. vydávala knihy Václava Klause.
Otec Emil se nejprve vyučil slévačem v Liberci a potom šel na jednoletou přípravku pro pracující. Po této střední škole šel na Vysokou školu báňskou v Ostravě, kde během studia ve vyšších ročnících zároveň učil nižší ročníky. Po vysoké škole nastoupil na aspiranturu na moskevský Institut cvětnych mětalov. Tam se seznámil se studentkou Institutu stali imeni Stalina, Lilií Solomonovnou Šifrinovou, s níž se oženil.