Jak přistupujeme k vlastnímu zdraví a jaké je postavení novodobého kněžstva – Doktorů.
Pokud se nám v autě rozsítí kontrolka naznačující možnost poruchy brzd, tak každý normální řidič se na to buď podívá sám, nebo s autem dojede do servisu, aby to zkoukli a dali dohromady. A moc dlouho s tím neotálí, protože má vítr, že by brzdy mohly selhat. To považujeme za normální. Ale toto platí pouze pro auta. Pokud se taková kontrolka rozsvítí nám osobně, pak to velice často řešíme tak, že tu kontrolku vyšroubujeme a bez jakýchkoliv okolků pokračujeme v jízdě – a na servis si ani nevzpomeneme. Jakékoliv prášky proti bolesti nejsou ničím jiným, než vyšroubováním kontrolky „pozor, tady není něco v pořádku“.
Další příměr: Pokud se nám na autě gumy sjíždějí nějak divně, opět jedeme do servisu a skoro každý zná pojem „geometrie“. Opravář to zmákne za chvíli a auto zase šlape jako hodinky. Ovšem pokud máme sešmajdané boty, tak to řešíme tak, že si prostě koupíme boty nové. Představme si, že bychom se takto chovali k autu – i mnohá blondýna chápe, že je to blbost. Ovšem sešmajdané boty není nic jiného, než „špatná geometrie“ vlastních nohou.
Řeknete si, „Nojo, ale prášky proti bolesti mě zbaví problémů, zatímco brzdy by mě do problémů mohly dostat.“ Není to pravda. Bolest je pouze signálem, že něco není v pořádku a není správné se zbavovat bolesti, bez vyřešení příčiny. Pokud necháte příčinu fungovat dále, bude se bolest proměňovat ve vážnější problémy. Zprvu běžné nemoci, později patologické změny – a rakovina je jedním z možných důsledků. Abyste neřekli, tak to může být i infarkt, játra jako kámen anebo mrtvice, většinou tedy na výběr nedostanete, ale dostanete přesně to, co si zasloužíte. Samostatný problém je stanovení příčin – zde doktoři moc nepomohou, zde pomůže jen pořádná dávka sebekritiky, touha se uzdravit a vůle konat proti pohodlí.
A ještě k té geometrii. Řeknete si: „No a co, tak šmajdám. Na ty dvoje boty do roka mám, tak co bych si je nekoupil. Šmajdání přece není žádná nemoc.“ Toto je klasické naplnění pojmu demagogie – je to pravda, ale jen částečná. To, že šmajdání, znamená, že mám špatné držení nohou a následkem toho i trupu a především páteře – o tom jinde. Špatné držení páteře ovšem znamená problémy s prokrvením míchy a případné přiskřípnutí nervů vedoucích z míchy. Tedy poruchu v regulační činnosti vegetativního nervstva – a tedy vlastně nesprávné ovládání hlavních tělesných orgánů. Důsledkem toho mohou být pouze postupně se vyvíjející nemoci, tedy jsme ve stejné pozici, jako v předchozím odstavci.
Společnost orientovaná na maximální výkonnost, jakou dnes jsme, nás všechny vede k tomu, abychom se maximálně specializovali. Tím maximalizujeme efekt svojí práce, tedy svůj příjem, který potom používáme k naplnění svých potřeb u dalších vysoce specializovaných lidí. Toto je hezká teorie, ale možná cítíme, že s tím, třeba jen dílčím způsobem, vnitřně nesouhlasíme, nebo konáme do určité míry proti tomuto pojetí.
Obzvláštní problém to představuje v souvislosti s vlastním zdravím. Přijde nemoc – a my jdeme za doktorem, aby nás té nemoci zbavil, sami mnohdy vůbec neuvažujeme o vlastní odpovědnosti za zdraví. Doktor předepíše prášky a nás zajímá především to, aby nás ta „léčba“ moc nezatěžovala, prostě prášky 3× denně je maximum, co jsme ochotni tolerovat. Pacient vůbec neuvažuje o vlastní zodpovědnosti za zdraví a doktor nemá důvod mu vykládat cosi o životosprávě, protože to je jak „hrách na stěnu házet“. Na druhou stranu značnou část doktorů podezírám z toho, že nemají jasno ani v základních konceptech zdravovědy. Jeden za 18, druhý bez dvou za 20. Pokud to nějaké ty super prášky nezachrání, potom Ti paciente pomáhej Bůh. Ono upřímně řečeno, ty prášky toho dokáží hodně a alespoň zdánlivě nás zbaví vážných problémů. Ale to nesmíme číst příbalové informace a přemýšlet o nich, protože potom by nám došlo, že ten problém, který úspěšně pan Doktor řeší práškem B je důsledek konzumace prášku A a až dostaneme prášek C, bude to na vedlejší efekty prášku B. Stojí to všechno obrovskou hromadu peněz a celkový efekt je ve svém výsledku poměrně mizivý. Dožíváme se vysokého věku, ale za cenu toho, že ztrácíme pohyblivost a samostatnost – a to představuje další náklady a snižuje to naši radost ze života.
Je pravda, že dnes žijeme podstatně déle, než dříve – a máme dojem, že to je důsledkem vynikajícího lékařství. Samozřejmě, dnes medicína dokáže v oblasti chirurgie zázraky a dokáže udržet život i při velice vážných poraněních – to dříve nebylo. Ale ta průměrná délka života je spíše dána tím, že netrpíme nouzí a dlouhodobým hladem, máme teplé byty, dopravní prostředky a velmi dobré oblečení. Pokud bychom se podívali do dějin, tak lidé se dožívali vysokého věku také, jen jich bylo méně a netýkalo se to těch, kteří pracovali na polích, trmáceli se, často za deště, na cestách a bydleli v studených domech. A takových bylo ještě na začátku 20. století většina.
Toto vše nahrává tomu, že stav Doktorů na společenském žebříčku požívá velmi vysoké postavení, ačkoliv na rozdíl od dřívějška dnes doktoři prakticky neumějí léčit. Pokud to nezvládnou supermoderní preparáty farmaceutického průmyslu, tak pacienti nemají šanci. Vlastně jediné, čím současní doktoři přispívají našemu zdraví je to, že dají „neschopenku“ – a tedy dají tělu čas na odpočinek. To většinou na vyřešení běžným drobných poruch zdraví stačí. Většina moderních preparátů současné alopatické medicíny přitom pouze potlačuje následky, ovšem nikoliv příčiny. Je pravda, že mnohdy to jsou právě následky nějakých primárních příčin a nikoliv příčiny samotné, které vedou ke komplikacím, případně smrti, ale následky opravdu nejsou příčiny. Vyřešení příčin většinou představuje velmi jednoduchou a efektivní cestu ke zdraví. V jiném případě jde jen o simulované „zdraví“, tedy neprojevenou nemoc.
Velikým omylem většiny lidí je to, že odpovědnost za svoje zdraví tímto způsobem vkládají do rukou Doktorů. Ti jsou za svoje kroky odpovědni před zákonem – ale jenom v souvislosti s tím, do jaké míry konají v souladu s tzv. „lege artis“. Pokud jejich postup těmto zvyklostem odpovídá, je případné úmrtí problémem výhradně pacienta, nikoliv doktora. Ovšem na druhé straně nemoc JE ve valné většině případů důsledkem chyb životosprávy nemocného a je těmito chybami plně podmíněna a ovládána – a přitom současné společenské konvence o tom vůbec neuvažují. Prostě, pokud chceme být zdraví, JE to naše osobní záležitost, nikoliv záležitost doktorů. Kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by lidstvo přežít několik posledních tisíciletí, či spíše několik posledních miliónů let.