Následkem neřešení starých křivd se nakupila ohromná síla a Rakousko-Uhersko se rozpadlo. Československo ale dál zůstává v sousedství Německa, navíc se jej Evropa rozhodla využít, jako oběd pro Hitlera před tím, než vyrazí proti bolševikům.
Že byla československá politika zatížena předsudky proti Habsburkům je nabíledni, to je ale obecný jev. Velmi často se zcela iracionálně potenciální nepřítel hledá v minulosti. Ostatně o necelé století dříve výsledkem podobných předsudků bylo věznění vévody Zákupského, jak o tom píši ve stati o Habsburcích. V nejmenším nelze souhlasit s tím, že by se Rakousko-Uhersko mohlo zachránit. Na to bylo Rakousko-Uhersko příliš rozežráno morem nacionalizmu a napříč společností neexistovala vůle na zachování společného státu.
V nově vzniklém Československu na tom vlastně nebyli, nyní již jednoznačně, Němci až tak špatně. Byli do jisté míry diskvalifikováni, protože nová moc upřednostňovala československé jazykové prostředí, ovšem za národnostní útlak to považovat nelze. Nerovnost vlastně končila na preferencích dodavatelů vojenských zakázek a výstavby strategických objektů. V Němcích zůstal pocit nespravedlnosti – aniž by si vzpomněli, že o pár desetiletí dříve blokovali všechna řešení a sarajevský atentát zabouchl dveře starému mocnářství a společné budoucnosti.
Kardinální chybou Eduarda Beneše byla kapitulace. Příčinou nebyl samotný mnichovský diktát, kterému původně chtěl vzdorovat, ale polská nóta, kterou Polsko oznámilo, že pomoc SSSR bude považovat za vyhlášení války. Je málo známou skutečností, že již v srpnu 1938 navštívil Moskvu vrchní velitel čs. válečného letectva generál Flajzar a dojednal pomoc 700 stíhaček. Na zpáteční cestě potom v Rumunsku dohodl přelet do Československa. A v září náčelník generálního štábu, generál Tesárek vyjednal v Moskvě pomoc 45 divizí, které se 29.9. nakládaly na vagóny. Jo, a samozřejmě, že na zpáteční cestě se zastavil v Rumunsku a ukecal Rumuny, aby je pustili do Československa. Píše o tom třeba Overy v knize Rusové ve válce.