Nástup bájných přemyslovců – 9. a 10. století. Bratrovražda to asi nebyla, spíše bratrancovražda.
Poté, co se Frankům podařilo porobit panonský kaganát, všimli si, že kousek za hranicemi se vzmáhá jedna taková odnož kaganátu. Knížectví české, založené panonským emigrantem, jakýmsi Čechem. Čech, podle Dalimilovy kroniky, emigroval i se svým lidem poté, co zřejmě jeho syn kohosi zavraždil a Čech odmítl vydat syna spravedlnosti. Že Čecha následoval jeho lid ukazuje, že vražda byla v zájmu celého společenství. Po něm zřejmě vládl Krok (snad trochu záporné tehdejší označení kupců). Na základě přemyslovského rodokmenu asi lze vyloučit, že by se jednalo přímo o Čecha, který do Kaganátu přišel z Blízkého východu, také asi jako kupec. Krokovým zetěm a následníkem se stal Bek. A v té době Frankové obrátili svoji nemilou pozornost k Čechám. V prvním franském tažení zvítězil Bek. V druhém však byl těžce raněn a po několik měsíců umíral. A bylo nutno se obávat tažení třetího. Z této doby pochází prohlášení, že „běda mužům, kterým žena vládne“, zřejmě to byla doba, kdy se čeští vladykové navzájem přetahovali o moc. A do této situace vstoupil kdosi, jehož jméno neznáme. Zřejmě v zastoupení kněžny vyjednal platbu tributu a mír za něj. Jen zde byl nepříliš určitý slib pokřtění. Tato chytrá horákyně dostala přezdívku Přemysl a pod slibem, že se neožení s Libuší, byla jmenována asi regentem, tedy dočasným vládcem.
Takto bohulibě vypadal začátek průniku Franků do české kotliny, Panonie (dnešního Maďarska a okolí) a povislí. Frankové sice nebyli schopni prosadit přímou vládu, ovšem chtěli se uplatnit prostřednictvím církve, když hlásali nutnosti pokřtění pohanů. Obětí těchto intrik se jako první stal nitranský kníže, Kosmasem nazývaný „Pribina“, když se, zřejmě právě pod vlivem franského kněze, rozhodl ucházet o přemyslovský knížecí stolec, na němž seděl „pohan“. Ostatně „Pribina“ zřejmě nebylo jméno, jen časem zmršená přezdívka, původně snad Prvina, jako „první pokřtěný“. Jméno „Pribina“ a část jeho osudu se dostala k silně ve své době intrikujícímu Kosmasovi, který ji do své kroniky zakomponoval s cílem podporovat své cíle a nezajímal se přitom o skutečný běh událostí. Kníže „Pribina“ byl pravděpodobně nejstarším synem Přemysla … „Pribina“ tak je bájným „Nezamyslem“ – což ovšem byla také zřejmě pouze přezdívka a znamenala, že „nebyl zamýšlen ke vládě“, když Přemysl porušil slib a vzal si kněžnu Libuši za ženu …
„Pribinu“ porazil u Pobedim kníže Mojmír, což bylo pravděpodobně křestní jméno Mnaty, druhorozeného Přemyslova syna, kterého také Přemysl musel odeslat na vychování ke spřátelenému knížeti Mojmírovi na Moravu. Mojmír se tak stal zakladatelem a sjednotitelem Velké Moravy a fakticky zastínil hlavní knížecí stolec pražský. Když jsme u těch dvojznačností: byl to Mojmír II., ovšem jako přemyslovec I. A nejpodstatnější informace, proč vyznávám tuto hypotézu: V kronice solnohradského arcibiskupa se zachoval zápis, že „arcibiskup se odebral na Nitru pokřtít Přemyslova syna a vysvětit kapli“.
Toto jsou spekulace, ovšem zahrnují všechny známé skutečnosti do logického celku, proto, na rozdíl od běžných představ o oddělenosti Přemyslovců a Velké Moravy, je považuji za velmi pravděpodobné.
Mojmírův nástupce se rozhodl vyřešit problémy s křesťanstvím pokřtěním celé země. Ovšem tvrdost podmínek jej vedla k vyslání žádosti o křesťanskou misi do Byzancie a shodou okolností a dobových intrik došlo k tomu, že tato vcelku šílená akce došla naplnění. Západní (zjednodušeně říkejme německý) klérus tak dostal silnou konkurenci a zcela jistě se mezi nitranským (německým) a moravským kněžstvem rozpoutal tvrdý boj. Arcibiskup Metoděj dokázal situaci ustát, jeho nástupce, arcibiskup Gorazd již nikoliv a v době Svatoplukova válečného tažení byli Gorazd a jeho žáci vyhnáni. Osobně si myslím, že to bylo ještě drobátko horší, šlo spíše o to, že se některým podařilo utéci. Tímto okamžikem sice zvítězil německý klérus, ale protoslovanský lid dostal mezitím moderní jazyk, písmo i liturgii a tak vznikl základ, na němž mohlo stavět celé společenství okolních kmenů.
Samotná velká Morava moc dlouho nepřežila. Zdánlivě ji rozvrátili Uherští nájezdníci, ale … je zde zajímavá věc: hlavním zdrojem příjmů vládnoucí dynastie byl prodej otroků. Nedělejme si iluze – jako otroky prodávali vlastní lidi. Proto si myslím, že venkovské obyvatelstvo se samo přidalo na stranu Uhrů a podpořilo je. Druhou příčinou pádu byl rozvoj „těžkého průmyslu“. Po tom, co Frankové vyhlásili vůči Velké Moravě embargo na prodej železa, byla zahájena výroba železa na Velké Moravě a tehdejší pece spálily lesy na Olomoucku. Následné záplavy znamenaly konec mocné říše.
V následné době se sice Franská říše rozpadla a české země se dostaly do vlivu její východní marky, základu to budoucího Německa. V každém případě bylo ono protoněmecko vůči Čechám velmi silné a o nějakém rovnocenném postavení se nedalo mluvit. Čechy mohly oponovat pouze s rozumnou zahraniční politikou a se štěstím.
Problém nastal za knížete Václava. On, i jeho bratr Boleslav, silní , chytří a vzdělaní mládenci, byli velkou nadějí. Ovšem Václav měl špatnou ruku: jako svého kancléře určil člověka známého dnes jako Podiven – vzdělaného německého kněze, kterého k němu nastrčil král Jindřich Ptáčník. A když Jindřich zahájil tažení proti Polabským Slovanům, spojencům Čechů, podařilo se Podivenovi zabránit tažení na pomoc spojencům. Z toho ovšem vzešly rozbroje uvnitř Čech a během nich se Václav dopustil chyb, na jejichž základě byl přinucen abdikovat. Abdikace měla proběhnout začátkem října ve prospěch bratra Boleslava. Ovšem ještě před ní, pravděpodobně Václavův bratranec, snad jménem Radslav, Václava zavraždil, jako mstu za to, že Václav předtím, v rámci oněch rozmíšek zabil jeho bratra.