Něco o administraci linuxových systémů, především z rodiny SUSE.
Skleróza, a hned dvojí. Zapomněl jsem rootovské heslo a nemohu si vzpomenout, jak nastartovat bez hesla. Tak toto potřebuji tak jedenkrát do roka a pravidelně si na to nemohu vzpomenout, vždycky to hledám někde na webu. Tak si to napíši na vlastní web, tady bych to mohl najít rychle…
Takže když se zobrazí startovací nabídka Grubu, zadáme:
init=/bin/bash<ENTER>
Tím Linux nastartuje do textové konzole, ve které je potřeba jen nastavit nové rootovské heslo:
passwd root<ENTER>
a následně zadat heslo, které zase nějaký čas bude skleróze odolávat. Potom už jen restart a nově se můžeme přihlásit s již zase známým heslem:
reboot<ENTER>
Microsoft to má zmáknuté po obchodní stránce dobře. A tak občas je potřeba pustit windowsí programy. Někdy stačí wine, někdy to ovšem moc nefunguje a tak je lepší pracovat na virtuálním počítači. VirtualBox od Sunu, pardon, od Oracle, je docela dobré udělátko. Osobně mám pocit, že Windows XP skrz VirtualBox a Linux běží lépe, než přímo na železe.
Pro provoz Windows potřebujeme následující:
Namapovat nějaký sdílený adresář ve Windows. Ono totiž nelze najít nějaký adresář, nad kterým ten virtuální systém běží. Tedy opět nabídka v okně virtuálního hosta <Zařízení> a tam <Sdílené složky>.
Od doby, kdy OpenSUSE zařadilo PulseAudio, mi přestal chodit Skype. Až návod na en.opensuse.org/Skype poradil, jak na to. Celý vtip spočíval v tom, projít a vyzkoušet všechna zařízení, která Skype detekuje a vybrat z nich to funkční. Je to v opšnech Skype, záložka Sound Device. A samozřejmě to fungovalo – jak jinak, než na poslední pokus. Jenom nevím, jestli to je problém OpenSUSE, Skype anebo Uživatele. A mám pocit, jakoby ten „Linux“ nějak woknovatěl.
Protože OpenSUSE se podřizuje US zákonům, nelze z nějakého důvodu do instalačního média přímo začlenit kodeky a dešifrovací knihovnu. Proto je OpenSUSE v tomto směru ořezané. Kodeky i dvdcss2 samozřejmě v balíčcích pro všechny verze OpenSUSE existují a jsou v repozitářích packman a videolan. A existuje také jednoduchá cesta, jak do systému dostat vše, co je důležité – 1click. Stačí zabrouzdat na opensuse-community.org/Restricted_Formats/11.2 a kliknout – následuje průvodce, který vše potřebné nainstaluje.
A zase něco proti skleróze, aneb jak se připojit k Windows serveru (samozřejmě předpokládám, že adresář /media/server existuje a následující kroky provádím jako root a s maximální obezřetností).
Máme soubor /etc/kredenc s obsahem (samozřejmě, že tam dosadíme vlastní jméno a heslo a existující skupinu):
username=ja
\r\npassword=mojeheslo
\r\nworkgroup=workgrupa
a skript /etc/init.d/mountserver:
#!/bin/bash
\r\n# namontovani serveroveho svazku
\r\nmount.cifs //ipadresa/adresar /media/server -o uid=1000,gid=100,credentials=/etc/kredenc
a potom zadáme:
ln -s /etc/init.d/mountserver /sbin/rcmountserver
\r\nln -s /etc/init.d/mountserver /etc/init.d/rc5.d/S99mountserver
Ten první příkaz vytvoří symbolický link do adresáře /sbin (a tak vyrobíme univerzální montovač jako tam jsou ostatní rc-skripty) a ten druhý symbolický link do adresáře etc/init.d/rc5.d – pro samočinné spuštění při startu systému. Je to podle konvencí SUSE … tedy ne tak úplně, ale pro takovýto účel to stačí. Kromě toho samozřejmě předpokládáme, že uživatelovo uid je 1000 a gid je 100 (opět, takto je první uživatel v OpenSUSE). A nakonec je ještě zdravé příkazem chmod omezit přístup ke kredenciálu, aby ho nepovolaní neviděli:
chmod 600 /etc/kredenc